Dixie z Jasmínových hor
- nikdy nezapomeneme a vždycky nám tu bude chybět náš nejzlobivější člen smečky
Všechno se odehrálo tak rychle, že stále ještě nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo a doufám, že se probudím z té strašné noční můry. Jenže život je krutý a poslední dobou mi příjde, že hlavně k pejskům, kteří si to vůbec nezaslouží. Nikdy nepopíši to, co se odehrálo, protože to ani nejde. Kdo v mé situaci byl pochopí, jak mi je a jak moc to bolí a kdo ne nikdy se do toho nedokáže vcítit.
Posledních pár týdnů jsme s Dixie byli stále častěji na veterině nejdříve kvůli malé bouličce na zadní noze a později se po vyšetřeních zjistilo, že za její stav, který se den ode dne horšil, nemůže jenom ta jedna boulička, ale nádory po celém těle. Vyzkoušeli jsme spoustu veterinářů a vyčerpali tak veškerou naději, která ve mně ještě byla. Když to píši pořád nevidím přes slzy, které nejdou zastavit a sami tečou.
V neděli jsme museli naposledy k veterináři, ale nikdo nevěděl, že už se s Dixie domů ten den nevrátíme. Nádor na plíci narostl do takových rozměrů, že praskl a jediné, čím jsme jí mohli pomoci bylo neprodlužovat jí trápení o pár hodin a dát svolení k injekci. Dixie měla až do poslední chvíle svůj usměvavý výraz na který nikdy nezapomenu. Teď už ji nic nebolí za to nás všechny ano. Nestihli jsme spolu všechno, co jsme chtěli a nejhorší je, že už ani tu příležitost mít nikdy nebudeme. Když je pejskovi 10 člověk už tak nějak ví, že není nejmladší, ale ve 4 letech to nikdy nepochopím.
Dixienko snad už tě teď nic nebolí . . .